Část první – období šoku (první setkání s CMP)

Když vám v deset dopoledne zazvoní telefon a na displeji vidíte neznámé číslo, pak se vám buď někdo snaží nabídnout zaručeně nejlevnější elektřinu na trhu, vaše dítě si ve škole přihodilo úraz, nebo vás na druhé straně drátu čeká někdo a něco, s čím nepočítáte. A věcí, s nimiž dopředu počítat nelze, je dost. Můj manžel pracuje ve firmě se sídlem vzdáleným cca 400 km. Ideální stav. Alespoň pro něj. Pracuje na „home office“ a jednou za měsíc jede na sídlo firmy na poradu. Ty bývají vždy v úterý, jen tento týden byla výjimečně přesunuta na středu. Manžel vždy vyjíždí v pět hodin ráno, po cestě nabere kolegu z nedalekého města, a společně vyrážejí přes půl republiky na firemní setkání. Každý měsíc stejně. A tak…

Read more

Část druhá – období akutní péče (neurologické oddělení městské nemocnice)

Domů jsem se vrátila večer před transportem manžela do naší spádové nemocnice. Aspoň ho budeme mít se synem blíže a budeme ho moci navštěvovat oba dva. Byla jsem ráda, současně mne však zahlcovaly obavy z toho, jak celý proces transportu manžel ve svém stavu zvládne – přeci jen cestovat téměř 400 km v sanitním voze a pět dnů po CMP nejsou zrovna ideální podmínky k přesunu takového rozsahu. Stejně (ne-li více), jsem se obávala také toho, jak první setkání s tátou ustojí náš syn. Na poradu před pěti dny odjel z domu muž v plné síle, synův pevný bod ve vesmíru a zítra přivezou téměř nehybného člověka upoutaného na lůžko, který ho nepohladí, neobejme, dokonce si s ním ani nepopovídá – ničeho z toho totiž není schopen… Tohle bude velká výzva, věřím však, že to…

Read more

Část třetí – období následné péče (rehabilitační ústav)

Manželův pobyt v rehabilitačním ústavu byl již mnohem „veselejší“. S umístěním je zpočátku sice trochu problém, neboť celý proces překladu pacienta z lůžka na lůžko funguje tak, že pacient si musí dojednat umístění v ústavu sám, nemocnice pak již pouze posílá zdravotnickou dokumentaci do vybraného a předjednaného zařízení „překladu“. Samozřejmě netuším, zda to tímto způsobem funguje také všude stejně, v našem případě to jinak udělat nešlo – nemocnice se od zařizování manželova překladu distancovala, vše bylo na nás. Nějak si nedokážu představit, že si všechen tento kolotoč pacient po CMP zařizuje sám… Problémy s řečí u mého manžela trvaly relativně dlouho – sám by se telefonicky určitě s nikým nedomluvil. Krom toho nemám zdání, kde a jakým způsobem by si člověk ochrnutý na půl, nebo na část či celé tělo, mohl kontakty na daná zařízení z nemocničního lůžka obstarat. I pro zdravého jedince je tento proces shánění „umístěnky“ relativně složitý a zdlouhavý, nevyřeší se jedním telefonátem. Neumím si vůbec představit, jak v této situaci postupují lidé, kteří žádnou osobu blízkou, která by celé toto zařizování zorganizovala,…

Read more

Část čtvrtá – období domácí péče (život po CMP)

Nastal den „D“. Po třech měsících si vezu manžela domů. Je pátek, víkend před námi, což je z hlediska načasování ideální stav. Pokroky, kterých v ústavu manžel dosáhl, mu umožnily vrátit se do domácího prostředí, což ale neznamenalo automatický „návrat k normálu“… Manžel je nyní téměř soběstačný – chodí (byť velmi obtížně, pomalu a kolísavě), mluví (již docela srozumitelně, jen některá písmena si s ním stále hrají na schovku a v telefonu mu pořád není dobře rozumět), jen ta levá ruka stále ještě neposlouchá. Nevadí, má aspoň tu pravou, se kterou si zvládne umýt zuby a najíst se. Lžící. Jídlo mu stále krájím a mělním, vše mu musím připravit, přinést. Sprchování ještě sám nezvládne, s oblékáním je také potíž – jednou rukou to jde velmi těžko. Nejhorší jsou ponožky! U těch se manžel vždycky rozčílí, než mne zavolá, abych mu pomohla… Víkend zvládáme celkem dobře, a já začínám být nervózní z přicházejícího pracovního týdne. Mám strach nechat manžela doma samotného, bez dohledu. Co když upadne a něco si udělá? Co když si ve snaze „obsloužit“ se nějak ublíží? Co když se ataka vrátí a…

Read more