Den jako každý jiný. Po návratu z práce jsem se osprchovala, přítel mi mezitím připravil svačinu a přemýšleli jsme, co uděláme s večerním programem. On nepracuje, je to trochu bohém, výtvarník a muzikant, takže tvoří doma. Já pracuji pro finskošvédskou nadnárodní firmu jako programátorka a mám královský plat, takže ho tlačím do nějaké „normální“ práce občas jen z principu. Právě před dvěma dny dokončil větší zakázku na animaci pro školy, která ho totálně vyčerpala, protože tam byl prostě dead line a on na to není zvyklý. Už ty poslední dva dny byl divný. Otékaly mu nohy a bolela jej hlava, ale říkali jsme si, že to je horkem (začíná léto) a prostě tím stresem a že to brzy přejde.

Nicméně dnes je obzvlášť „divný“. Občas zakopne, ztratí pantofli, je jakoby vážný a zaražený, což u něj neznám. A já se tomu směji (blbec), protože je to vlastně roztomilé. Kdybych jen tušila, že už je to asi příznak něčeho nekalého, co se mu děje s organismem.

K společnému večeru nedojde, protože partner je unavený. Stěžuje si na bolest hlavy a že raději půjde spát. Jenže mi se nechce, takže si pouštím film. Máme jednopokojový byt, tak jen potichu, abych jej nerušila, protože spí ve stejném pokoji. V deset večer se zvedne z postele, že ho hlava bolí děsně a že je mu špatně, že beztak něco špatného sněd a jde se do koupelny opláchnout… a já netuším, že to je naposled, co stojí na svých nohou.

Jdu za ním a vidím, že jako šílenec nad umyvadlem strká prst do krku a snaží se vyzvracet. Na tenhle pohled, i to, co následuje potom, nikdy nezapomenu. Vyzvrátit to „něco“ se mu nepovede, místo toho se zhroutí do úzké chodby a jako brouček na krovkách se v podivně zkrouceném lehu, levou ruku pod sebou, snaží zvednout, ale nejde to. Pomočí se, až nyní se i vyzvrací, stydí se, stále komunikuje, ale je to divné. Já okamžitě volám rychlou, paní na druhé straně vyjadřuje podezření na mrtvici.

Sanitka přijela rychle, nicméně každá minuta, než jej naložili a odvezli, se mi zdála jako hodina. Pokud je to mrtvice, tak přece rozhodují opravdu minuty a tohle mi nesedělo. Celé martyrium trvalo asi dvacet minut. Několikrát se mě ptali, zda si „pán něco nevzal“…NEVZAL! Popisuji poslední hodiny a jsem opravdu naštvaná, protože to zbytečně prodlužuje odvoz do nemocnice.

Až dole v sanitce, ke které s nimi jdu, najednou zjistí, že Jirka nemůže zvednout ruku a má tlak asi trojnásobný, než je norma. Konečně tedy vyjíždí a já chci jet s nimi, ale prý to nejde. Vezou jej do nemocnice, kam MHD dojedu tak za hodinu, je noc, takže i za dýl a já jsem zoufalá.

Naštěstí o patro níž bydlí kamarád s autem, probudím jej a on mě ochotně do špitálu odveze. Celou tu dobu, co čekáme na rezult doktorů, se mnou mlčky sedí na chodbě, občas mě chlácholí, že to bude dobrý, snad jen nějaká dietní chyba. A tu se otvírají asi po hodině dveře urgentu a sestra mi podává černý pytel s osobními věcmi mého partnera. To je tak strašný okamžik, že se sesypu už úplně. Zemřel!

Jirka nezemřel. Ovšem diagnóza zněla strašlivě. Tříštivá prasklina cév v mozku vlivem vysokého tlaku. To znamená, že céva praskla jako po výbuchu atomovky a stále masivně krvácí. Škoda, že se tedy neléčil (Jirka moc doktory nemusel a častou bolest hlavy přisuzoval migréně, nikdy by ani jednoho z nás nenapadlo, že má vysoký tlak, protože byl vlastně kliďas), mohli jsme mrtvici předejít…ale to už je prostě pozdě bycha honit.

Další dny rozhodnou, zda vůbec příhodu přežije a s jakými následky, ale mohu prý počítat s tím, že pokud se tak stane, budou fatální. Poslední, nad čím se osádka urgentu divila a ověřují u mě, je, že jim Jirka řekl, že je animátor. Potřebovali vyplnit nějakou dokumentaci. Pak jej na dlouhé dny uspali a nikdo z nás netušil, že to bylo skutečně to poslední, co můj partner řekl.

Co mi pomohlo:

Kamarád. Nebýt něj, zblázním se v té chvíli šoku a prázdnoty, která se dá popsat jen jako prázdno, totální vypnutí organismu, ať už po odvozu Jirky do nemocnice, nebo při čekání na chodbě. V tu chvíli mi jen běželo hlavou, že jsem měla volat sanitku už dřív, ale já opravdu netušila, že ty ztracené papuče jsou příznak buď vysokého tlaku, nebo už plíživého krvácení do mozku. Existuje pár bodů k rozpoznání CMP, kdybych je tehdy znala, mohlo být vše jinak, ale prostě neznala. Bylo mu 43 let a mně 39 a měli jsme hlavu jen plnou muziky a lásky a CMP je něco, co existuje někde hodně daleko!

Nelze se obviňovat. Udělala jsem to, co jsem v té chvíli dokázala udělat a nejlépe, jak jsem uměla. Přítel mi pomohl s odvozem, ale i tím, že se mnou jen byl a rozporoval mi moje výčitky svědomí, že jsem vinna já. Cestou zpět mě ještě vzal na panáka. Nebojte se kopnout do sebe cokoli tvrdého. Milované osobě to sice nepomůže, ale vás otupí a třeba budete moci i usnout. Pokud to jde, nebuďte sami.