Léto 2012 mám ve vzpomínkách jako v tmách. Pamatuji si, že jsem druhý den po Jirkově CMP zavolala šéfovi do práce, že „nepřijdu a vlastně nevím, kdy přijdu“. Mám ohromné štěstí, že pracuji pro severskou firmu. Oni se moc neptají, rodina je na prvním místě, a tak bez reptání odvětil, ať se věnuji příteli naplno a nic neřeším. Vlastně ani nevím, jak se má nepřítomnost tehdy vykázala, protože jsem tam nebyla ve finále asi měsíc.

To léto bylo extrémně horké. Já každý den cestovala do Fakultní nemocnice v Ostravě z centra do Poruby; je to asi hodina cesty MHD a pak ještě kus pěšky, a u toho jsem se opálila tak, jak někde u moře. Ale radostné opalování to nebylo. Všechny ty cesty tam i zpět jsem šla jako mátoha. Celou cestu tramvají se člověk bojí, že přijde do špitálu a tam mu řeknou, že Jirka zemřel.

My s Jiřím jen společně žili, ale nebyli jsme svoji, takže veškerá komunikace v nemocnici byla dosti komplikovaná. Naštěstí jsem byla neodbytná a chodila tam opravdu každý den, takže mě nakonec vzali na milost a informace se mnou sdíleli.

První měsíc po CMP byl šílený. Jirka krvácel do mozku asi pět dní, otok se zvětšoval a lékaři nebyli schopni snížit mu tlak, proto jej nemohli operovat, protože by jim jednoduše pod rukama vykrvácel. Strašně mě dnes míchá to, že nedali na mou intuici, kdy jsem jim říkala, že ta rezistentní hypertenze přece může být tím, že je poloviční černoch. Prý rasa nemá na léčbu vliv. Až po půl roce jsem tyhle vzpomínky sdílela s kamarádem neurologem, který se rozčílil, že existuje spousta studií právě o tom, že černoši potřebují úplně jiné léky na tlak. Zaprvé mají genetický sklon k hypertenzi, za druhé jsou pro ně ty naše klasické léky první volby prostě slabé. Všechno mohlo být jinak…a já se jen bila za to, že jsem tomuhle kamarádovi nevolala už tenkrát. Ale holt věci se dějí svým tempem.

No a každý ten den jsem jen mlčky mohla přihlížet, jak moje milovaná osoba leží v obležení hadic všeho druhu jako mrtvá, je celý oteklý, v podivném umělém spánku a já nemohu nic dělat, jen na něj mluvit a zpívat mu.

Měli mě na JIP neurochirurgie trochu za blázna, myslím. Zaprvé nechápali, že tam opravdu chodím každý den, za druhé naprosto sráželi to, co dělám. Že mu čtu, že s ním mluvím, že mu zpívám. Dokonce jsem koupila malý přehrávač a přinesla Jirkovi Beatles, Genesis a spoustu další oblíbené muziky a prosila je, ať mu pouští hudbu. To bylo první, co mě napadlo. Je to přece muzikant a hudba jej zachrání! Prostě se pak probere a usměje a bude zpátky. Ale v té chvíli byl placatý a doktoři si ťukali na čelo, co blbnu, když mě nevnímá…Nepřestávali mě v tomto ujišťovat každý den, že to je všechno zbytečné. Chápu, že jsou po letech praxe poněkud otrlí a těch špatných konců zažili hodně, ale trocha empatie by asi neuškodila.

To období bylo pro mě dost sebedestrukční. Nebyla jsem schopná jíst, jen jsem kouřila stovky cigaret, pila fernet a kafe a moc nespala. Divím se, že jsem to přežila a navíc bez následků. Nebyla jsem schopná jít domů, do bytu, kde se to stalo. Přestože moje maminka uklidila pozvracenou a pomočenou koupelnu, já tam prostě nemohla být. Zkusila jsem to jednou, ale když jsem uléhala ke spánku, slyšela jsem divné hlasy. Bála jsem se. Prostě mi jednoduše hrabalo. Nakonec si mě vzala k sobě sestra s manželem a já celé léto strávila u nich na baráku. V noci ke mně chodila spát jejich fenka Eliška. Evidentně cítila, že potřebuji chránit, a tak mi ležela u nohou a mě uklidňovalo její chrápání a konečně jsem byla schopná spát (i bez fernetu).

A pak zase další cesta do špitálu a pořád dokola.

Jirka byl v umělém spánku tři týdny. Po pěti dnech od CMP absolvoval první operaci, kdy mu odebrali kus lebky, aby se uvolnil tlak otoku na mozek a ten tolik neodumíral. Po dalších pár dnech ještě podruhé, protože to bylo málo. Otok byl strašně velký. A doktoři mě ubili posledním upozorněním: i pokud se Jirka ze spánku probere, bude mít následky jak fyzické, tak mentální, mrtvice byla příliš masivní, a navíc do mozkového kmene, centra základních životních funkcí. Tomu prostě nechcete věřit a nesmíříte se s tím a máte pocit, že jsou idioti všichni kolem vás a tohle se prostě nestane a vy to vybojujete.

Chodila jsem dlouhá léta na masáže k jednomu šikovnému pánovi a vůbec netušila, že umí stejně šikovně pracovat i s energií. Cesty se ale vždy propojí, kdy se propojit mají, a tak mi tento pán začal s Jirkou pomáhat. Jezdil se mnou občas, když bylo nejhůř, za Jirkou na JIP a „ošetřoval“ jej. Volal mi většinou den předem, že jede, protože Jirkovi je zle a umírá apod. Kupodivu se vždy vše potvrdilo, třeba další den jsme tam přijeli a doktoři mi řekli, že jej oživovali. I já několik večerů cítila, že je partner mimo tělo: nejdřív mě zamrazilo, jako kdyby se ochladilo o dvacet stupňů a pak mě najednou objala klidná a teplá láska…a pak zase zmizela a mrazilo mě. Ne všichni těmhle věcem věříme, ale myslím, že když se něco špatného stane, chytnete se čehokoli, co přináší naději. Já na věci mezi nebem a zemí teda věřím i normálně. Tehdy tenhle pán léčil nejen Jiříka, ale i mě, i když jsem to netušila.

Ve dnech, kdy lékaři hodlali Jirku budit z umělého spánku, Zdeněk prohlásil, že pojede se mnou, jinak se Jirka neprobere. A skutečně několik dnů, kdy už měl otvírat oči, nic. Už to vzdávali (nevím, zda by to vlastně nebylo lepší, ale to člověk přehodnotí až časem), když právě se mnou do špitálu zase Zdeněk přijel. Měla jsem Jirku chytit za zápěstí speciálním úchopem, on chytil za zápěstí stejným způsobem mě a začal „pracovat“. Prý TO musí projít přese mě, napřímo by ta energie Jirkovi ublížila svou silou. Musím říct, že jsem myslela, že shořím. Bylo mi zle, točila se mi hlava, hořela mi ruka, odtamtud se mi oheň linul celým tělem přes srdce do druhé ruky, odkud patrně běžela tahle síla do Jirky.

A on pomalu otevřel oči… a probudil se.

Ale americký film se nestal. Čekáte úsměv, „ahoj zlato, tak jsem zpátky“, nejlépe že vlastně rovnou vstane, vytříská pár padouchů a odchází středem. Ne. Jirka se nepodíval ani na mě, ani na nikoho jiného, jen koukal někam do blba a neřekl ani slovo. Ano, byl intubovaný, ale to jsem netušila, že člověk s tracheostomickou kanylou nemůže mluvit.

Nicméně on by nemohl mluvit ani bez ní. Jeho mozek je totiž zpoloviny úplně mrtvý. To, co doktoři říkali, se bohužel potvrdilo a Jirka dostal nálepku apalik, aneb člověk v bdělém komatu.

Co mi pomohlo:

Rodina. Bez ní bych nejspíš skončila v blázinci, nebo přinejlepším v protialkoholní léčebně. Nebudete se ukájet ve svém šílenství sami, dají vám teplou polévku, přinutí jíst i spát a schovají flašku, když už jste těch panáků měli fakt dost. Léčitel – ano, je jich spousta pofidérních, ale snad narazíte na toho skutečného. Většinou pomáhají spíše vám než nemocnému, hlavně psychicky. Ale právě jen v případě, že budete v pořádku vy, máte sílu pomoci druhému. Toto krédo mi ostatně Zdeněk i následně spousta zdravotníků vštěpovala i následující roky. Jako v letadle: nejdřív nasadit masku s kyslíkem sobě, potom až zachraňovat druhé. Přátelé. Ať je to rodina, přítel, léčitel, kdokoli vám dodá naději, klid, je v této chvíli důležitý. Potřebujete odpočinek a ten je v takovém období nereálný, pokud jste sami jen se svými myšlenkami.