Manželův pobyt v rehabilitačním ústavu byl již mnohem „veselejší“. S umístěním je zpočátku sice trochu problém, neboť celý proces překladu pacienta z lůžka na lůžko funguje tak, že pacient si musí dojednat umístění v ústavu sám, nemocnice pak již pouze posílá zdravotnickou dokumentaci do vybraného a předjednaného zařízení „překladu“. Samozřejmě netuším, zda to tímto způsobem funguje také všude stejně, v našem případě to jinak udělat nešlo – nemocnice se od zařizování manželova překladu distancovala, vše bylo na nás.

Nějak si nedokážu představit, že si všechen tento kolotoč pacient po CMP zařizuje sám… Problémy s řečí u mého manžela trvaly relativně dlouho – sám by se telefonicky určitě s nikým nedomluvil. Krom toho nemám zdání, kde a jakým způsobem by si člověk ochrnutý na půl, nebo na část či celé tělo, mohl kontakty na daná zařízení z nemocničního lůžka obstarat. I pro zdravého jedince je tento proces shánění „umístěnky“ relativně složitý a zdlouhavý, nevyřeší se jedním telefonátem. Neumím si vůbec představit, jak v této situaci postupují lidé, kteří žádnou osobu blízkou, která by celé toto zařizování zorganizovala, nemají… Věřím, že v tuto chvíli nastupuje sociální pracovnice (či pracovník), která celé toto moratorium za pacienta vykomunikuje.

Podařilo se mi pro manžela sehnat „umístěnku“ v rehabilitačním ústavu jen pár kilometrů od našeho bydliště. Paráda! Opět máme manžela blízko, opět denně za manželem se synem jezdíme. Manželův stav se pomalu lepší, postupně je s oporou schopen dojít si na všechny procedury, které mu viditelně svědčí. Personál ústavu je skvělý, nic není problém, vše jde zařídit. Dokonce mi umožňují brát si manžela na víkend domů, i když ho vždycky na noc (ze soboty na neděli) musím dovézt do ústavu zpět. Nevadí, hlavně že ho můžeme mít chvíli doma, že i on může být na chvíli konečně také „ve svém“…

Pořídila jsem domů koupelnovou židličku a chodítko, aby byl manžel v bezpečí a relativním komfortu. Péče o něj v tomto období byla ještě velmi náročná – od oblékání, ústní i tělové hygieny, přes pomoc s jídlem či pitím. Pomáhala jsem i přes týden v rehabilitačním ústavu, v čem to šlo. Návštěvní hodiny tam stanoveny nebyly, takže jsem mohla manžela každý večer osprchovat, dle potřeby oholit, či cokoliv jiného.

Jeho fyzický stav se pomalu lepšil, ten psychický však začínal upadat. Naštěstí nebyl na pokoji sám (mohl být, ale nechtěl – což bylo velmi dobré rozhodnutí, aniž bychom dopředu věděli proč), neměl tak moc času upadat do pochmurných nálad a myšlenek, čemuž se s touto diagnózou nevyhne pravděpodobně nikdo. Obzvlášť „citlivé“ byly manželovy víkendy v „domácí péči“, kdy ho sklony k zoufalství a sebelítosti napadaly mnohem častěji, než v ústavu. V tomto „neinstitucionálním prostředí“ si totiž mnohem více uvědomoval, jak moc neschopný jakékoliv činnosti vlastně je, jak moc je závislý na pomoci druhé osoby, a jak moc je v tuto chvíli pro ostatní členy rodiny vlastně „nepoužitelný“. Pro muže středního věku – živitele rodiny, který byl ještě před pár týdny v plné síle a vitalitě, ve které zastával řadu funkcí, pozic, rolí, pomoci, opory, ale i své vlastní seberealizace a aktivního života, je velmi těžké – ne-li nemožné – přijmout svůj současný stav s jakoukoliv pokorou či smířením se se svou dočasnou „nemohoucností“.

Nepomáhalo nic. Neustále jsem se snažila manžela povzbuzovat a přesvědčit ho, že všechno zvládne, že se vše spraví, že bude zase v pořádku. Manžel ale o víkendy doma hodně stál, nechtěla jsem mu proto tuto možnost odepírat, i když jsem si byla vědoma toho, že na jeho psychické rozpoložení to v tomto směru zrovna nejlepší dopad nemá…

Týdny běžely, a můj každodenní kolotoč probíhá ve stejném scénáři: syna ráno zavézt do školy, pak do práce, pro syna ze školy, nakoupit manželovi nějakou dobrotku, pak rychle za ním do ústavu a večer se věnovat synovi – stálo mě to už poslední zbytky sil. Byl únor, napadl sníh, tak jsem si k tomu všemu skřípla nerv v zádech, když jsem ho téměř denně musela od domu ráno odhazovat, abych vůbec vyjela… Své koníčky, kamarády, známé, jsem neviděla už týdny, neměla jsem na ně čas, ale ani energii. Vlastně mi ani nechyběli, protože jsem neměla prostor nad nimi vůbec uvažovat. Možná jen v noci, když se mi hlavou honily všechny možné i nemožné myšlenky, jsem se vracela k představě poklidného a spokojeného života a říkala jsem si, jak by bylo super zajít si všichni tři třeba jen tak na procházku. Kolem domu – máme svůj oblíbený „vycházkový okruh“. Nebo s holkami na florbal! Jak dlouho jsem ho už vlastně nehrála??? Už ani nevím, nepamatuji se…

Dostávám chřipku a vyčerpáním padám do postele. Mám nemocenskou, syna do školy vozím, za manželem ale nyní nemůžu. Pár dní na to zavírají pro návštěvy celý rehabilitační ústav – chřipková epidemie si toto nařízení vyžádala. S manželem několikrát denně telefonicky hovořím, jinak mu v tuto chvíli ale pomoct nemohu. Naštěstí se již ale doba jeho pobytu v tomto ústavu krátí, a tak dlouho sám nebude.

V nemocnici byl manžel měsíc. V rehabilitačním ústavu dva. Začátkem prosince odjel manžel na poradu a začátkem března se nám vrátil domů. Tyto tři měsíce „života-neživota“ byly ale pouze startovací etapou pro dlouhý boj s důsledky CMP. Chce to čas – spoustu času a ještě více trpělivosti a pozitivních myšlenek. Bez nich to nejde. Opravdu ne….

Výsledky všech manželových vyšetření, která by mohla příčinu CMP odhalit, byly negativní. Nebylo to ani špatné srdce, ani porucha krvetvorby, ani vysoký cholesterol, či kornatění tepen a cév, prostě nic, co by mohlo být onou klinickou příčinou. Manžel byl při atace zcela zdráv – tedy dle výsledků všech vyšetření, která mu byla za tyto tři měsíce provedena. Na jednu stranu obrovská úleva, že nebude muset podstupovat žádné následné operace, léčby, postupy. Na stranu druhou obava z toho, že to může přijít znovu a my nebudeme vědět, proč se to zase děje.

Manžel ale ví… Ví to od začátku, a je si toho vědom. Za jeho CMP může stres. Pracovní stres a tlak spojený s koncem roku a uzávěrkou termínů, kdy do poslední chvíle doháněl vše, co se stihnout muselo. Vše se stihlo, a pak to přišlo… Manžel „vypnul“ a tělo si vyžádalo „odměnu“ za své přetěžování. Vše ostatní totiž bylo v naprostém pořádku…

Jak „málo“ stačí, kolik z nás je obdobnému stresu vystavováno denodenně. Je třeba se mu bránit a nedopustit, aby nás takto přemohl.

Návodné otázky k části třetí:

Kde se dozvím informace o dostupných rehabilitačních ústavech? Jak by měl správně probíhat proces překladu pacienta z nemocnice do ústavu? Který ústav je pro daného pacienta ten nejlepší? Jak dlouho pacient v ústavu bude? Na čem to závisí? Dle čeho mám ústav vybírat? Jak zvládnout již dlouhotrvající vyčerpanost a ztrátu pozitivního myšlení?

Co mi v tomto období pomohlo, a co by mi pomohlo ještě více:

Víra v uzdravení. V rehabilitačním ústavu se často setkáváme s prvními signály, vedoucími ke zlepšení zdravotního stavu pacienta. Každý posun k lepšímu je vzpruhou pro mysli i pro duši. Nejen pro něj, ale i pro vás.

V této fázi se také objevují první náznaky depresí. Je potřeba je umět rozklíčovat a zachytit, a mít někoho, na koho se můžete obrátit, kdo Vám pomůže se z nich dostat. Na to potřebujete známé, protože běžné objednávací lhůty se pohybují v řádu měsíců.