Pokaždé, když vyjdu mezi lidi, první, co slyším, je: „Ahoj, tak co Bany?“ (Bany je Jirkova přezdívka). Zvykla jsem si, že přestala existovat Jitka a všichni jsou zvědaví na Jirku. Ale občas mě to štve, že se nezeptají: „Ahoj, tak jak se máš?“. Na druhou stranu, když sedíte převážně doma, je to jako na mateřské. Všechny zážitky jsou přebalování, rýmičky, pokroky „miminka“ a vlastně nemáte o čem jiném moc mluvit.

Je moc fajn, pokud člověk najde nějakou možnost psychohygieny, jinak se z těch „miminek“ trochu zblázní.

Lucka mi do života vstoupila ještě jednou svou facebookovou výzvou o příspěvek do skupiny „Kamarádi do sanitky“. Jezdí totiž s rychlou a jelikož často vozí děti, zorganizovala „sběr“ ručně dělaných hraček,ať už šitých, pletených, či háčkovaných, právě pro tyto nemocné děti. Spolu v sanitce panáčka ošetři, dítě jim ukáže, co ho vlastně bolí a pak s ním poputuje celou cestou v nemocnici až k uzdravení. Nádherný projekt mi připomněl, že mě babička kdysi ty krátké a dlouhé sloupky naučila a já si je začala připomínat. Je to krásný pocit, když vám pod rukama roste hlavička, tělíčko…pak to vycpete, nasadíte očka, vyšijete pusinku, sešijete a je to zvířátko či panenka, měkoučká a hlavně: udělá radost nějakému dítěti, kterému je zrovna do ouvej. Začala jsem háčkovat jako strhaná a háčkuji dodnes. Už ne v takovém tempu, ale nejen, že jsem spoustu výrobků odexpedovala do sanitky, najednou kolem mě začal „baby boom“ a já měla další motivaci. Když sedíte převážně doma, je to skvělá zábava na večery. Počítáte oka a nesedíte jen tak na zadku.

Co mě jedině děsilo na tom Lucčině projektu, bylo, když zveřejňovala obrázky doručených hraček (což bylo samozřejmě krásné): byly to pytle a pytle a stále nebylo dost a já si uvědomila, kolik dětí musí být „erzetou“ převáženo a bylo mi z toho všelijak. Mám radost, že jsem aspoň trošku mohla přispět k rozveselení nějakého nemocňátka. Ostatně, ten projekt běží stále, tak tam třeba ještě nějaká hračka poputuje.

Ale ta hlavní relaxace a psychohygiena u mě vždy bylo (a je) zpívání. Zpívám od osmnácti s vlastní kapelou a taky jsem měla tu čest dostat se k profi bandům jako vokalistka a natočit s nimi spoustu desek, s jednou kdysi i odjezdit turné.

A tu si na mě koncem roku 2018 vzpomněla jedna z těch skupin – Mňága a Žďorp, že chystají koncerty s hosty a jestli bych do toho i při té složité situaci šla. NO JASNĚ, ŽE ŠLA!!! Doma byl v té chvíli klid, Jirka stabilní a holky šlapou, jak po másle, tak to půjde! Bylo to sice v době, kdy mě trápila ta šílená viróza zakončená zlomenými žebry, ale aspoň byla motivace, že prostě do prosince musím být zdravá, i kdyby trakaře padaly, protože musím zpívat.

Bylo to pět koncertů po velkých městech a navíc vždy s pár dny volna mezi nimi, takže jsem z domu byla maximálně tři dny. Musím říct, že jsem si to fakt užila. Holky mi akorát večer napsaly, že je vše OK a já byla klidná. Samozřejmě připravená, že kdyby cokoli, jedu domů, ale tušila jsem, že žádná jobovka nehrozí. Jakmile jsem si stoupla na pódium a viděla před sebou nabitý sál, jako by mě někdo zapnul do zásuvky a skákala a tančila jsem jak pominutá. A protože jsme si spolu sedli jako poklice na hrnec, Petr Fiala hned po konci téhle krátké spolupráce utrousil, že to tedy rozhodně nebylo naposled a já štěstím jásala.

A nebylo. Na jaře mi volal znovu, že se chystají v létě velké festivaly a rádi by mě tam opět měli jako hosta. Neváhala jsem ani minutu a začali jsme organizovat služby doma podle doručených termínů. Jirka v té době komunikoval svým způsobem docela evidentně a moc radosti z toho neměl, ale já mu slíbila, že to je jen léto a pak zase budu s ním a všechno mu vynahradím. Mrkl, že tedy jo a bere to a přežije to. Bylo až dojemné, jak je i v tomto stavu tolerantní a chce mi udělat radost.

Ty časy zalité sluncem v roce 2019 mám v paměti s názvem „roztančené léto“. Bylo to naprosto parádní. Mňága jezdila Létofesty, to je taková série fesťáků organizovaná stejnou partou v podstatě ve stejném složení kapel vždy v jiném městě. Připadala jsem si jako Alenka v říši divů, jak jsem měla možnost setkat se s profi muzikantským světem. Potkali jsme se na pódiu i v zákulisí se spoustou kapel, umělců, které jsem obdivovala mnohdy od útlého mládí a já se na každý další koncert těšila jako malé děcko.

Jenže jsem stále nebyla doma. V podstatě každý víkend jsem jela na dva dny pryč a stále jen slibovala a slibovala, že to už opravdu brzy skončí a zase budu více s ním. Nesl to docela statečně, ale bylo na něm vidět, že je smutný, když odjíždím. Holky mi vždy hlásily, jak byl „hodný“, že furt spal. No jo, prostě ten čas raději prospal.

Asi v půlce léta se ovšem stalo to, co jsem vůbec nečekala a změnilo to všechny mé plány. Já se zamilovala. Jak jsme se stále potkávali s tou samou partou lidí, doslova mě uhranul zvukař jedné z kapel a mně spadlo srdce (a nejen to) do kalhot. Jirku miluju celým svým srdcem, ale ta láska se během let transformovala. Nemůže mi být partnerem, jakkoli jsme se naučili spolu sdílet vše, co se sdílet dá – posloucháme spolu hudbu, čtu mu, koukáme spolu na filmy – tak mě nemůže vzít za ruku, nemůže mě pohladit, nemohu se schoulit do jeho náruče a úplně jsem zapomněla, jak je to krásný pocit. Ta má láska k Jirkovi je ryzí, bezpodmínečná. Není to láska „pro něco“, nebo „za něco“. Miluji jej jen proto, že je. Ale nemůže být milencem, manželem, partnerem.

Tak se stalo. Já si myslela, že to bude letní románek a musím říct, že mi to dodalo ještě více energie. Úplně jsem rozkvetla. Chvilku jsem si připadala jako sketa, jako podvodník a zrádce a tajila to, ale brzy si mé okolí všimlo, že je něco jinak. Navíc stále sedíte v ruce s telefonem a něco do něj ťukáte. A tak jsem šla s pravdou ven. Překvapilo mě, jak byli všichni nadšení. A že prý si to mám užít a měla jsem to udělat už dávno. Ale v hloubi duše jsem měla velký rozpor, jak velký, se ukázalo až později.

Letní románek se změnil ve vztah. Přestože jsme byli od sebe třista kilometrů (samozřejmě že si člověk najde někoho z druhého konce republiky) a když se to stalo, volal mi každý den a trávili jsme spoustu hodin videohovory, hrál mi na kytaru a bavil mě a navíc: představil mi své dvě malé děti, které má ve střídavé péči. Chlapec byl trochu odtažitý, ale sedmiletá holčička mi okamžitě učarovala a úplně si mě omotala kolem prstu.

Začátkem září s oběma přijel na výlet do Ostravy. Jasně že to byla zkouška, jak je zvládnu. Bylo to naprosto přirozené a nádherné. Najednou tu byla rodina, děti, po kterých jsem toužila a s Jirkou jsme je nestihli. Strávili jsme spolu všichni tentokrát celý víkend od pátku do neděle a já se cítila jako na obláčku. Zapomněla jsem na domov, kamarádka nám půjčila byt, vařila jsem „rodině“ a bylo to tak krásně „normální“ a prolomily se i ty ledy s desetiletým klukem.

Tak jsem vymyslela plán, že teda místo jednoho dne s kapelou aspoň jednou za dva týdny prostě pojedu do Čech, zkoušky trochu zkrouhnem a všechno přece půjde zvládnout dohromady.

Jenže se stalo něco, co jsem vůbec nečekala. Zaprvé jsem z téhle schizofrenie byla naprosto vyčerpaná. Navíc, jak mi pán volal každý den, neměla jsem čas na svoje odpočívací večerní lehárko s Jirkou u společného programu a i on začal být rozmrzelý a neklidný. A já unavenější a unavenější. Už na druhou návštěvu jsem se vlastně moc netěšila, přestože byla nakonec moc pěkná. Ten muž mě nosil na rukou a byl nesmírně pozorný a děti skvělé. Ale…

Na zpáteční cestě jsem si ve vlaku pustila film, který tam nabízeli v nějaké videotéce a ten mě naprosto rozsekal. Už nevím, jak se jmenoval, ale vyprávěl příběh ženy, která ve snu vedla život s nějakým mužem a rodinou a ve dne v bdělém stavu s jiným a stále se jí ten sen zdál dokola. Nakonec nevěděla, co je vlastně pravda a byla z toho totálně rozložená. Oba milovala a nedokázala se rozhodnout, zda opustit sen, či denní život. Vlastně vůbec nevěděla, co z toho je ta skutečnost a co sen. Připadala jsem si, že to mám úplně stejně a věděla jsem, že to takhle dlouho asi nakonec nepůjde. Ale zamilovala jsem se i do těch dětí a vůbec jsem si nedokázala představit, že o ten „sen“ zase přijdu.

A tak jsem se slzami v očích přijela domů a od té doby se to kazilo a kazilo. Navíc jsem začala prožívat menší katarzi: jak moc mi tento muž Jirku připomínal, ale jak moc byl taky rozdílný! A ty rozdíly mi začaly vadit, stále jsem je v duchu srovnávala a uvědomila si, že tak jemného, talentovaného a roztomilého chlapa, jak mi Jiří v obrazech ze života před mrtvicí zůstal, už prostě těžko potkám.

V jednom z dalších večerních videohovorů jsem se milenci svěřila, co cítím a v podstatě se zkusila rozejít. Ale tak mě vyargumentoval, že jsem to zase vzdala. Nicméně mi bylo jasné i to, že i kdyby tu Jirka „nebyl“, tak já z Ostravy nikdy nechci odejít. Mám tu kapelu, mám tu rodinu, mám tu přátele a vše, co miluju a znám a ve skoro padesáti letech se mi fakt nechce nikde začínat od začátku. A on zase nemohl odtamtud kvůli dětem, které si ještě dlouho bude předávat s bývalou manželkou. Ale nakonec jsem si řekla, že si to prostě budu jen tak nezávazně užívat, co půjde, nesmím však nad tím vůbec přemýšlet a že se to samo nějak vyvine.

Vyvinulo. Můj dvojí život rozčísl Jirka. Ve svém stavu cítí naprosto jiné energie než my v bdělém vědomí. Hodně věcí má fakt energeticky. Naprosto nikdy jej nepřelstím, když je mi zle, nebo jsem nervozní a naoko se směju a dělám, jako že nic. Vlastně miminka to mají stejně. Můžete se snažit, jak chcete, prokouknou vás a řvou, když sami nejste v pohodě. A tak vnímal, jak mnou prostupuje ta silná energie jiného muže, jakkoli jsem se snažila ty dva světy od sebe oddělit a jezdila jsem oficiálně „na delší zkoušku s kapelou“.

Přijde mi, že si tenkrát řekl, že už jej nepotřebuji a nebude mi bránit v další cestě, nebude mi „překážet“. 26. 10. 2019 večer obrátil oči v sloup, svalový tonus jeho těla povolil a zůstala z něj polomrtvá hmota ležící na lůžku. Byla to druhá mrtvice.

…..

Všechnu energii nasbíranou v létě z tančení po podiích, i ze znovuzakoušené zamilovanosti jako by někdo ze mě vycucnul. Až mě překvapilo, jak rychle – během několika sekund – naběhl stres a s jakou intenzitou mě celou objal, roztřásl a zaplnil celé mé tělo i mysl jen silným strachem o Jirkův život. Bylo to jako setkání s alergenem – poprvé se zakuckáte, podruhé vám oteče hrdlo, pak už máte anafylaktický šok. Lámal se chleba a obraz toho, že tu Jiří skutečně „nebude“ se stával naprosto reálný, jen nebylo jasné, jak a kdy se to stane skutečností. Nevím, co mě děsilo více, jestli právě ta možnost nové reality, nebo ten čirý strach ze ztráty milované osoby, kterou jsem si „piplala“ tolik let a najednou to takhle podělala tím, že jsem jej zradila.

Tady už nebylo místo na myšlenky o někom jiném, na návštěvy „náhradní rodiny“, nebyla bych toho schopná a věděla jsem, že chci být celý ten čas, co nám s Jirkou zbývá, s ním naplno.

Vztah jsem ukončila, milé to nebylo a vím, že jsem toho muže hodně zranila. Od té doby jsme se neviděli. Zařekla jsem se tehdy, že tohle už nikdy nemůžu udělat, ne kvůli sobě, ale protože mužům skutečně nemám co nabídnout. Jirku nikdy neopustím, nikam jej neodložím a vím, že i kdyby odešel, bude mi hodně dlouho trvat, než (a jestli vůbec) někoho pustím do srdce natolik, abych jej nesrovnávala s tím, co zbylo ve vzpomínkách z našeho „normálního“ partnerského života.

Ale ať se stalo cokoli, to roztančené léto a ten kousek krásného podzimu byly fakt nádherné a za to mu nikdy nepřestanu být vděčná. A taky Mňáze, která mi léčila po kouscích duši nejen tehdy v létě, ale ještě do konce přelomového roku 2019, kdy Jirka opět bojoval (nebo nebojoval?) o život a karty mu vůbec nepřály.

Co mi pomohlo:

Ať už najdete psychohygienu jakoukoli, je dobré se jí pravidelně věnovat. Byla jsem sama překvapená, jak moc mě to zpívání nabilo. Bylo vždy těžké vracet se zpět do ticha a zase přehodit roli, zpočátku jsem byla po příjezdu domů smutná a najednou mi přišlo, že nastává prázdno. Ale časem jsem si uvědomila, že ty výlety jsou blahodárné a já se na Jirku naopak nesmírně těším. Jako bychom byli energeticky propojení a vlastně mi chyběl a jakmile jsme se doma zase „napojili“, bylo mi hned lépe (a asi i jemu, přijela jsem domů a on „božátko“ apatický a jak mě zmerčil, jako by mu někdo dobil baterky). Pomohl mi kupodivu i ten vztah. Nebojte se toho, pokud to zvládnete. Znám ve svém okolí pečující, kteří třeba žijí tři pohromadě. Manžel po úraze s trvalým poškozením mozku manželku už vůbec nevnímá jako ženu a je jako velké dítě. Našla si přítele, který s nimi žije a všichni jsou takto spokojení, nový partner pomáhá i s péčí a své role přijali. Jakmile ovšem začne nový vztah nést známky žárlivosti, že „opečovávaný“ má přednost, udržet to nebude možné. Nicméně i to krátké vzplanutí přinese do života nový vítr a třeba si člověk uvědomí, jak už příště „ne“.