Máte nějaké rady, jak to všechno zvládat, když jezdíte každý den na návštěvu do nemocnice a zároveň se starat o děti a domácnost a chodit do práce? Jsem na vše sama a některé věci ani nevím. Bez manžela jsem bezmocná.
Musela jsem si vše naplánovat dopředu a nachystat. Měla jsem výhodu, že mamka bydlela hned ve vedlejším bytě, takže jsem jí tam zanesla ráno snídani a pak po práci jsem tam zase šla a byla s ní. Ale bylo to velmi psychicky i fyzicky vyčerpávající. Takže mohu pouze popřát štěstí a podporu rodiny.
Já to teď řeknu bez obalu, jak to u nás bylo. Jak přijel, tak nebyl schopen vůbec nic dělat, takže dva a půl měsíce nebyl doma vůbec a potom vlastně nebyl fungující člen domácnosti, takže z pohledu mého, jsem ty tři měsíce nedělala nic jiného, i když jsem byla sama doma a on tu nebyl, když byl v tom ústavu…tak já jsem za nim vlastně každý den jezdila, každý den, každé odpoledne jsem, když mě tam v podstatě nechali, tak jsem se i tam o něho starala. Každý víkend jsem si ho brala domů, když to šlo, z nemocnice ne, ale z toho rehabilitačního ústavu potom ano a opravdu ta moje činnost nebyla o ničem jiném, než starání se o to abych zabezpečila syna, abych ho odvezla, přivezla ze školy a to mi hrozně pomohlo, že byly vánoční prázdniny, že ten první měsíc kdy jsem byla i v tom největším šoku i já, tak bylo vlastně volno a potom se to fakt změnilo všechno. Protože já jsem začala být na všechno úplně sama, jo? Ale úplně, to znamená na barák, já jsme najednou zjistila, že nevím, kde se přidává, nebo ubírá topení, nevěděla jsem, kde najdu nějaké páčky na nějaké technické věci, které jsem nikdy neřešila, spoustu věcí, které se týkali manžela a nemohla jsem, nevěděla jsem o nich, protože manžel je OSVČ, takže samozřejmě když se to stalo, bylo potřeba vyplnit celou řadu věcí, co se týkalo sociálního pojištění, co se týkalo nějakých těch jeho výkazů do práce, já jsem se v tom nevyznala a on skoro nemluvil. Jo, takže to fakt byla šílenost a v podstatě ta moje osobnost šla úplně ale úplně i po těch třech měsících, kdy nebyl doma, tak úplně do pozadí, protože já jsem vůbec nestíhala nic, natož abych se starala o sebe. Já jsem opravdu zabezpečovala syna, pak jsem utíkala do práce, z práce rovnou pro syna do školy, se synem ze školy rovnou do nemocnice za manželem, nebo do ústavu a přijeli jsme vždycky v sedm, v osm večer, no a tak jako co že… tak jsem akorát udělala něco rychlého na jídlo, dala malého spát, padla jsem a druhý den to samé a tak furt a furt a furt tři měsíce v kuse. Takže ten život se úplně zastavil, co se týkalo jakýchkoli jiných činností, myšlenek jo, zaměření. Takže to byla ta první obrovská změna no a potom, když byl manžel doma, tak toho prvního půl roku to bylo fakt o tom, že, já jsem se bála jezdit i do práce, protože jsem se bála ho nechat samotného doma jo. Takže neustálý stres, pořád myšlenky jenom tam i v té práci, pořád jsem kontrolovala telefon, protože jsme byli domluveni, kdyby cokoli, tak tím, že ještě špatně mluvil, tak že jen zazvoní a kdyby nic nemluvil, tak se zase něco stalo. O barák níž bydlí sestra a mamka tam hlídá malou, takže ta tam je víceméně pořád, takže jsme byli domluveni, že kdyby cokoli, tak zavolám mamce a mamka přiutíká za manželem. Ale ten stres nechat ho samotného když, za prvé: když nebyl jako úplně že by se o sebe mohl postarat, za druhé, ta obrovská obava, že to přijde znova a já že zas nebudu doma, tak to bylo šílené. No a to než jsme to nějak nastavili, on byl na tom úplně špatně, protože on se bál být doma, já jsem se bála ho nechat samotného doma, takže to bylo takové….na houby to bylom – , no bylo to prostě úplně jiné, ten život se směřuje jenom na ten jeden směr a nic jiného není důležité. Snad vám někdo poradí i líp, přeji mnoho zdaru a sil.
Uvažuji o přestěhováníz domu do bytu, bude méně starotí, ale zasa bychom přišli o možnost využití zahrady
Přemýšlím o tom, jak dlouho dokážu jestě pečovat, když už opravdu nemám sílu. Občas mámpočit, že s ezhroutím.
ano, ta hranice je zhroucení pečující osoby.
Ze naší take pracovní zkušenosti mohu tvrdit, že pečující jsou někdy opravdu vystaveni nátlaku, aby pečovali. A velmi těžko si tento svůj postoj uhájí - zejména, pokud již nějakou dobu pečují a protože už jsou příliš vyčerpání a cítí, že už to nejde.
Není to můj případ, jsou to případy, které mám od jiných lidí a děsí mě to.
Jde o pečující městské i mimoměstské, kteří už pečovat nemohou.
Se mnou se nikdo nebavil. Nikdo se mě nezeptal na nic a já netušila,o čeho jdu, ale stejně jako paní Andrašková, jsem ráda, že jsem se rozhodla pečovat a rovněž mě doba péče obohatila a rozhodně toho nelituji.
