Dobrý den, manžel je po mrtvičce již několik let, ale já se pořád trápím. Nedokáže odhadnout síly a často je pak rychle unavitelný, jeho výroky beru s rezervou, ale trápí mě, že po straně, aby to neviděl a neutrpělo jeho ego, musím pak ostatním vysvětlovat, jak to doopravdy je. Je opravdu tak těžké to psychicky zvládat? Abych na něj nebyla moc zlá, ale přece musí být realista.
Když mám chvilku procházím si zdejší komentáře, ale sama nekomentuji. Váš dnešní příspěvek mi mluví z duše. Manžel si téměř nic nepamatuje. Nejraději jen leží a čumí. Je to pro mě hrozné, nic si nepamatuje a chvílemi si myslím, že se z toho asi zblázním. Nic ho nebaví. Byl inteligentní chlap a opora rodiny a teď je z něj taková „jeblý staříK“ Jak se mám asi cítit, je to hrozné, nevím jak dál, hledám oporu v rodině. Ale asi budu muset vyhledat rovnou psychiatra. Vím, že za to nemůže.. ale.. snad někoho neurazím, ale takové jsou mé pocity.
Zkuste nejsříve psycholga nebo si poraďte se svým praktickým lékařem
