Manžel se proměnil úplně hrozně. On podnikal, a jak onemocněl, tak na mě spadla celá péče o jeho podnikání, takže kromě svoji práce, dětí, nemocnice musím ještě tohle. Když to bylo hned po, tak každý den jsem jezdila do nemocnice, řešila také nemocnici, lékaře, svou práci teda a jeho celou jeho práci. Takže se s tím samozřejmě můj život těžce proměnil. Ze začátku jsem samozřejmě ani nevěděla, v jakém bude stavu, jestli třeba nezemře, anebo, nebo to nebude úplně hrozné. Zezačátku to byl samozřejmě úplný šok. Pokud má někdo radu, jak tuhle dobu přestát, budu moc ráda. Všem ostatní, kteří to zažili nebo zažívají, přeju mnoho sil. A vydržte, nejste sami.
Romana Šestáková
Manželka moje byla – celkem šikovná jako a nevěděl sem vůbec, co je to vaření nebo něco takového, nebo chystat snídani, to všecko dělala ona. To všecko dneska musím dělat já, no. Jezdili sme na výlety, ale většinou sme to léto strávili jako na chatě. Chata – to je druhý barák, čili práce tak jak na baráku a na zahradě. Manželka obhospodařovala celou skalku, záhonky eště měla jako na zeleninu. Dneska už jsme to zrušili. Dcera je taková dost aktivní, žene nás na kde jakou aktivitu. Ale pro nás je to - více méně pro manželku, ale pro mě taky - to je zátěž. Dneska máme zajištěnou v týdnu charitu, chodí manželku ráno koupat, udělají úklid, jednou týdně jí umyjí hlavu no a vaření, zjišťování nákupu, tak to všechno dělám já. Je to problém, protože – ona se cítí, že je sama doma, jenomže – fyzicky nestačí na to, jo, bohužel. Takže souhlasím, je to velká změna, ať tak či tak.
No tak u nás se život změnil tak relativně. Manžel je třeba schopný teď být sám doma a celkem se postarat, ale jak někam jdu, tak je na mě jako strašně zatížený - hned mi volá, kdy přijdu domů a kde jsem. Je na mě strašně fixovaný, to se změnilo, předtím to tak nebylo. Taky se bojí, že by ho ta mozkovka mohla postihnout znova a nechce být sám,
U nás to byl taky úplný šok protože třeba do sanitky došel sám, jak ho odváželi, jenom mu bylo špatně a točila se mu hlava, měl strašně vysoký tlak, pak ani druhý den to nevypadalo špatně, když jsme volali do nemocnice. No a pak jsme tam přišli a na levou stranu byl strašně chycený a už nám doktoři říkali, že to šlo rychle.
Přestála jsem to hlavně proto, že už jsem takový šok jednou zažila, paní Romano. Dcera měla leukémii, ale dopadlo to dobře. A já už jsem to u manžela brala jako že to dobře dopadne, že to bude dobré, tak jsem si to přednastavila to myšlení.
Přeji Vám hodně sil a věřte, že to bude dobré, život jde dál.
MNě třeba strašně mrzí, že jsem přišla o maminku jako o člověka. Ta psychická změna mě bolí nejvíc. S maminkou jsme byly celý život vlastně jedna ruka a teď ji mám teoreticky jako druhé dítě s postižením. JE to úplně někdo jiný. Z usměVAvého aktivního člověka se stala věčně plačící troska.Změnila se jí povaha a celkově pohled na život.. TeĎ pořád potřebuje moji pozornost. Třeba koukám na 3 minuty na mobil a hned se rozpláče nebo potřebuje něco podat. NAvíc teď, po třech letech od té doby, co se to stalo, se to zhoršuje: dřív se snažila bojovat, ale ťeĎ už to vzdala a je to horší.
Sedm týdnů jsem s ním jezdila. To je dlouho fakt je to dlouho. Ale zase manžel mi nepomůže to co mi dříve pomohl. Tím, že chodíme na schůzky, tak on tím, že mi třebas navařil, chodil do sklepa přiložit, teď nechodí. My bydlíme na baráku, to znamená, že děda má teďka nevím zlomenou nohu už osmý týden, tak já musím topit, já musím popel vynést, protože u nás není elektrické ani plynové topení.
změna, to je problém. já zase myslím na něh nebo na všechny takhle nemocné - a to si myslím že to takhle nemá jenom manžel, že si všichni těžko zvykají změnám
Nejhorší byly první dva roky než jsem se „zajela“ v tom, co manžel potřebuje.
@helena-novosadova Já vám rozumím. Stav mojí maminky se zhoršuje. V příspěvcích čtu, jak se ostatním lidem podařilo dostat zpátky nějakou samostatnost. Maminka se naopak horší. Cítím se čím dál víc pod tlakem. Domácí péče totiž nefunguje, mám ze všeho strach. Přiznám se, že nevím, jaký je systém a možnosti pomoci pečujícího a nemocného a jak funguje následná rehabilitace.
Taky mi hrozně vadí, když vidím jak tatínek chátrá, nestará s o sebe. Nejvíce mě štve, že se vyhýbá návštěvám lékařů. Setkali jste se někdo s něčím podobným?
